Neděle 17. 8. 2003
6.45 - vstávám dřív a noha i záda bolí, po včerejší vyjížďce do Modovy, míň. Je vidět, že kolo už mi chybělo, jako droga. Fotím paní Hrdovou, jak sází do pece chleba a posléze ho voňavoučkej vytahuje a ometá.
Protože je neděle a ještě k tomu dožínky, chystáme se po snídani do kostela. K oblékání nám vyhrává Jožin na harmoniku.
9.50 - v kostele vyzvánějí zvony a my s paní Hrdovou, všichni slušně ( my jenom v rámci možností ) ustrojeni vyrážíme.
10.00 - před kostelem je plno lidí, paní Hrdová nám radí, abychom šli nahoru, do patra. Tady jsou ještě volná místa, tak usedáme na lavice, odkud máme pěkný výhled na vše pod námi.
Přichází český farář a začíná mše. Farář děkuje Bohu za úrodu, potom už všechno pokračuje tradičně. Pro děti už je to v závěru dlouhé, ale vydržely v klidu. V Čechách se do kostela ještě nepodívaly, tak mají aspoň zážitek.
11.15 - mše končí, lidé pomaličku vycházejí ven a před kostelem se spolu baví. My jdeme zpátky a začínáme balit. Hrdovi se diví, že už chceme odjet a přemlouvají nás abychom ještě zůstali. Vysvětlujeme, že chceme ještě na Bígr, na Něru a do Baile Herculane a že bychom to nestihli. Otravujeme tady taky už pěkně dlouho.
K obědu dostáváme plněné papriky, paní Hrdová nedá jinak, než že nám upeče sladké rohlíčky. Jsou vynikající, děti se s nima cpou jak nezavřený.
Přemýšlíme s Mírou o tom, jak zaplatit za bydlení a jídlo. Je nám jasný, že to bude problém a že si od nás nic nebudou chtít vzít. Skutečnost je ale ještě mnohem horší. Když jsme vytáhli peníze téměř jsme je urazili, no prostě se to nedalo. Nakonec jsme jim aspoň vnutili to horské kolo, na kterém se Jožin odřel. Jožin o něm totiž několikrát mluvil, že by ho jako koupil.
Míra přemlouvá Jožina aby jel s náma, že se podívá do Čech jako turista, že mu sežene brigádu a přiveze domů nějaké peníze. Ten ale nemá pas, a tak se domlouváme, že si ho nechá narychlo udělat a dáme si spycha v Sopotu Nou, až půjdeme na Něru, kde Jožin několikrát byl, že nám to tam ukáže. Domlouváme to na čtvrtek 21. 8. a když bude mít pas, může s náma odjet.
Potom už se pomalu loučíme a vyrážíme z Heleny, prašňačkou dolů.
Na hlavní silnici pod Helenou je rumunská vesnice Coroniny, ve který jsme už byli, když jsme se koupali v Dunaji. A z té se line temperamentní balkánská hudba a všude je plno lidí, přímo na tý hlavní silnici. Když přijíždíme blíž, zjišťujeme, že je tady svatba. Je na ní snad celá vesnice, tancujou srbské kolo, auta čekají až je tančící lidi pustí. Parkujeme, já fotim jako blázen. Okolo tancujících lidí chodí četa krojovaných nalejvačů, který všem nalejvají cujku. Než jsem všechno vyfotil, měl jsem v sobě asi tři panáky.
Pro nás nebalkánce je udivující asi nejvíc to, že svatba se odehrává přímo na hlavní silnici, kde se všichni drží za ruce a tancujou. Řidiči v pohodě zastavujou, někteří přejou novomanželům, smějou se a čekají až se jednou za čas kolo rozestoupí a pustí je projet vesnicí. Nikdo netroubí, nenadává a neni nervózní, všechni se baví a tancujou za zvuku živý kapely se skvělou zpěvačkou a všechno je naprosto v pohodičce.
Když jsme se dost vynadívali, pokračovali jsme dál, protože přespat už jsme chtěli na Bígru.
14.30 - stavíme v Ljubkové, protože Míra slíbil příbuzným, že až přes Ljubkovou pojedeme, zastavíme se. Já s Dášou a dětma se jdeme koupat do Dunaje, Míra s Filipem jdou na zdvořilostní návštěvu. Pak jdeme všichni s Mírovým strejdou na procházku po vsi a ještě na jednu návštěvu.
17.00 - odjíždíme z Ljubkové směr Cozla. Tady je šachta, kde se doluje uhlí, což nás s Mírou samozřejmě zajímá. U vysoké budovy která vypadá, jako by právě přežila bombardování stavíme a my dva se jdeme podívat k šachtě. Všude okolo se válejí převrácené důlní vozíky a jiné věci, které pravděpodobně už někdo nepotřeboval. Zvědavě nakukujeme do vchodu do štoly, ale dál nejdeme, jenom se fotíme. Když je dofoceno, vidíme, že k nám jde nějaký pán, který se s náma hned dává do řeči. Mluví samozřejmě česky a tak se ho vyptáváme jestli se tady ještě doluje uhlí a jak. On nám vše odborně vysvětluje, protože je bývalej horník z téhle šachty, momentálně v důchodu. Říká, že se tady sice ještě těží, ale je to ztrátové, a tak už tady dělá jenom pár lidí.
Pro Bígr to je tragédie, protože spousta bígerských mužů tady dřív byly zaměstnána. Pan Černý ( tak se onen pán jmenuje ) nám ukazuje kozy, které se okolo pasou a vysvětluje, že si přivydělává prodejem kozího sýra a rybařením. Hned se chytáme a já se ptam, jestli by nám kus kozího sýra neprodal. On hned, že se jde podívat, jestli doma nějakej mají a nabízí nám k projížďce po Dunaji svojí rybářskou pramici. Touhle nabídkou jsme samozřejmě úplně nadšený, protože po neúspěchu v Moldově, máme u dětí jeden vroubek za nesplněnej slib. A to totiž projížďku lodí po Dunaji. A tohle by mohla bejt perfektní náplast.
Děti jsou samozřejmě zprávou o projížďce na lodi nadšený a hned jsou v plavkách. Nastupujeme a Filip vesluje kousek od břehu k bójkám.
Za ně se už z rumunského břehu nesmí, kvůli pašování do Srbska. Nám to ale moc nevadí, skáčeme z pramice do Dunaje a děti samozřejmě šílí nadšením.
Po vykoupání děkujeme panu Černému za skvělej zážitek a on už má pro nás připravenej kozí sýr. Omlouvá se, že ho neni moc ( je ho asi kilo !!! ). Šahám do peněženky pro peníze a on zase hned, že si nic nevezme a že jsme jeho přátelé. Opět se vynořuje náš největší banátskej problém, a to vnutit někomu za něco peníze !
Když vidíme, že si od nás doopravdy peníze nevezme, vnucujeme mu aspoň kafe, oplatky a becherovku. To si naštěstí vzal.
Potom se loučíme s tímhle zlatým člověkem a za Cozla už odbočujeme od Dunaje doleva, po prašňačce směr Bígr. Cesta vede kolem potoka, pořád nahoru do hor. Je to vlastně bejvalá trať, kde akorát vytrhali koleje a pražce.
21.00 - přijíždíme na Bígr. Nějakýho člověka u kostela se ptáme, jestli tady můžeme někde přespat a on nás posílá za vesnici, kde je snad jediný místo, kde se dá postavit stan. Stíháme to ještě do úplný tmy a pak jdem do místní hospody. Sedáme si ke stolům ven a všichni se nás hned ptají odkud jsme a za kým jsme přijeli. Povídáme si s různejma lidma, třeba s panem Fořtem, kterej se zrovna nedávno vrátil z návštěvy v Sokolově, odkud jsme přijeli i my. Dozvídáme se o těžkým životě Čechů v Banátu, o zavírání šachet a ztrátě práce pro většinu lidí.
23.00 - odcházíme z hospody k autu a stanu a v úmorným dusnu usínáme.