Sobota 16. 8. 2003
7.30 - vstávám a pan Hrdi mi říká, že jsem dneska vstal dřív než on. Mam velký manko ohledně psaní tohodle deníku, takže využívám toho, že je klid a píšu.
Za chvíli vylejzá na dvorek Jožin a je pěkně napuchlej. Rozmrzele mi odpovídá na pozdrav, je vidět, že se mu pořád ještě po nehodě nevrátila dobrá nálada. Opět snídáme vynikající zeleninové lečo, děti buchty, na cestu od paní Hrdové dostáváme ještě pecen chleba.
9.05 - vyrážíme na výlet. Jožin nám totiž před svojí nehodou slíbil, že nám ukáže vyhlídku na skalách, nahoře nad hřbitovem. Helenský hřbitov obcházíme zprava a po cestě mezi poli jdeme na další hřeben, kde mají ony skály být. Jožin jde nakonec opravdu s náma, ale stěžuje si, že mu není dobře.
10.00 - jsme nahoře na skalách a pod náma teče majestátní Dunaj, který tady začínají svírat hory. Kocháme se pohledem, fotíme a koukáme, jak hluboko pod náma jezdí veliké lodě. Bohužel dofocuju svojí 128 Mb kartu a zbývá mi už jenom 64 Mb, takže musim přepnout na menší velikost fotek u svýho Coolpixe.
Jožin se omlouvá, že dál s náma nepůjde, protože se opravdu necítí dobře a ukazuje nám cestu, kudy sejdeme dolů k Dunaji. Loučíme se s ním a vydáváme se dál. Jdeme ještě kousek po hřebeni, pak narážíme na cestu, a tak se po ní, prudce klesajíc, vydáváme. Přicházíme k silnici u Dunaje a děti se samozřejmě hned chtějí koupat. Nacházíme pěkný místo a skáčeme do Dunaje. Ten je tady ale úplně jinej než u Coroniny, protože je tady proud a velká hloubka. Kryštof se při plavání zamotává do řasy a začíná zmatečně řvát. Osvobozuju ho a směju se mu, že se bojí řas. Po příjemným osvěžení se oblíkáme a pokračujeme po silnici směrem na Coronini. Máme dnes v plánu navštívit ještě netopýří jeskyni - Gaura cu Musca, ke které taky po chvilce přicházíme. Nachází se ve skále, asi 50 metrů nad silnicí. Dole pod ní je pramen, kde staví auta, lidi si čepujou vodu a někteří šplhají po cestičce nahoru do jeskyně. Většinou ale nemají světlo, tak jdou jenom na kraj a pak zpátky k autu. To my jsme vybaveni líp. Máme dvě čelovky a dvě baterky.
Lezeme do jeskyně, kde jsou dvě chodby. Nejdřív zkoušíme tu horní. Není ale moc dlouhá a taky v ní žádný netopýři nejsou.
Fanča se netopýrů bojí a tak zůstává na kraji jeskyně. Vracíme se k ní a zkoušíme spodní chodbu, ve který je voda. Lezeme pořád dál až je slyšíme. Zvláštně pískají a jsou jich na stropě úplný hrozny. Kluci jsou dost vyjevený, ale vypadá to, že se nebojí. Netopýři jsou ale plaší a tak když na ně posvítíme, rychle lítají hlouběji do jeskyně. Je to úplnej netopýří leteckej den ! Nechceme je zase až tolik budit a tak za nima už dál nejdeme. Vracíme se zpátky k Fanče, která už je strachy bílá. Pomáháme dětem vylézt z jeskyně, pak u pramene čepujeme vodu a svačíme. Děti si vyprávějí o zážitku s netopýry. Protože je zase úmornej hic, znovu se koupeme v Dunaji. Po koupeli jdeme dál, až k ústí potoka Alibeg ( samozřejmě vyschlýho ) a podél něho začínáme stoupat zpátky do skal. Je to krpál jako blázen !
Když jsme nahoře na hřebeni, vidíme z něj Svatou Helenu. Jdeme malebnou krajinou kolem políček, až na kraj vesnice, kde fotím děti u cedule, kterou jsem na internetu viděl mockrát.
I když je večer, je pořád hrozný vedro, a tak zakončujeme výlet tradičně, v hospodě - my u piva, děti u nanuků.
Protože podle původních plánů jsme chtěli jeden den věnovat plavbě lodí po Dunaji, sondujeme, jak to tady s loděma vypadá. Dozvídáme se, že kvůli pašování z doby embarga Srbska platí zákaz veškeré lodní dopravy z rumunské strany Dunaje. Jezdí prý snad jenom nějaká loď z Moldovy, na trhy do Srbska.
19.25 - nasedáme s Filipem na kola a jedeme do Moldovy, najít přístav a zjistit, jak to s loděma doopravdy je. Moldova Nova je zajímavý hornický městečko s typickým zdevastovaným sídlištěm. A právě u něj se nachází přístav. Našli jsme ho podle velkých, absolutně zrezlých jeřábů, který snad nemůžou fungovat. Vypadá to tady hodně, ale opravdu hodně spustle, nikde ani živáček. Po chvíli nacházíme jednu loď, něco jako vodní taxík. Nějakej unuděnej námořník nám anglicko - rumunsky vysvětluje, že jízda na jeho lodi stojí 150 dolarů na hodinu a vejde se na ní 53 osob.
Jedeme dál a vidíme můstek pro nástup lidí. Odsud asi jezdí ta loď na srbskou stranu. Nástupiště je ale za plotem a hlídané nějakou ochrankou. Jdeme k nim a zkoušíme angličtinu. Chytáme se a ozbrojenci nám anglicky vysvětlujou, že loď do Srbska sice jezdí každej den v 10 hodin, ale můžou s ní jet jenom Rumuni a Srbové. Děkujem jim za informace a vydáváme se na desetikilometrovou cestu zpátky do kopců, kde leží Helena. Na to, na jakých plečkách jedeme, nasazujeme celkem slušný tempo a ve 21.05 jsme zpátky na Heleně a zplavený si dáváme studenýho točenýho Temešvára.
U Hrdových pak ještě dlouho do noci povídáme, než jdeme spát. Zítra se chceme s touhle milou rodinou, která nám poskytla ubytování a stravu rozloučit a přesunout se o kus dál.