Čtvrtek 14. 8. 2003
7.40 - budí nás Míra.
8.15 - sedíme u snídaně a diskutujeme. Jdu vzbudit Kryštofa, aby do sebe po včerejším bloudění dostal jídlem aspoň nějakou energii. Je pořád dost gumovej a má nepřítomnej výraz. Nutíme ho do jídla, takže nakonec něco sní, načež začíná usínat vsedě. Máme trošku strach, že mu něco je. Ukládáme ho do postele a rozhodujeme, že dneska bude odpočívat, spolu s Dášou, která se ale vůbec nebrání tomu, že musí s Kryštofem zůstat u Hrdich.
9.20 - nasedáme na žebřiňák a vyrážíme na políčko Hrdových s odhodláním, že jim trochu pomůžeme a potom půjdeme s Jožinem na Kulhavou skálu, blízko které ono políčko leží.
Přijíždíme na políčko, kde včera Hrdovi posekali trávu a dneska ji, už usušenou, budou svážet do stodoly. Pomáháme jim ( nebo si to alespoň troufale myslíme, ve výsledku jsme možná nadělali víc škody, než užitku ) naložit první várku. Pan Hrdi odjíždí složit seno do stodoly a my se vydáváme za Jožinem ke Kulhavé skále. Vede nás po pěšině, která do téhle lokality začne po chvíli prudce klesat. Ačkoliv je zase nesnesitelný parno, když slézáme až na dno rokle, je tady pěkný chládek a pramen, který nám Jožin ukazuje, je taky nádherně ledový.
Hned vedle pramene je vchod do jeskyně Vranovec. Jožin nám slíbil, že nás jeskyní provede a ukáže nám zajímavý krasový útvary. Oblíkáme se, nasazujeme čelovky a vyrážíme za ním do jeskyně. Ještěže máme sandále na boso, protože dole je voda. A to pěkně ledová ! Brodíme se, místy je vody nad kolena. To Jožin jde v plátěnkách a postupuje jeskyní "pavoučím způsobem". Znamená to, že má nohy, ruce roztažené po stěnách a jako pavouk, se posunuje vpřed. Plátěnky má přitom úplně suchý !
Uvnitř jsou moc pěkný útvary, líbí se nám hlavně soustava kaskádovitých jezírek a krápníkové závěsy. Naprosto neorganizovaně a zblízka si tady můžeme prohlídnout nádhernou krasovou jeskyň.
Bohužel to má i své stinné stránky. Uvědomujeme si je, když nacházíme zbytky ulámaných krápníků, který si nějaký hovada chtěli asi dovézt domů jako suvenýr !!!!
Po prohlídce Vranovce se trochu mejeme v jezírku, které u jeskyně je, protože jsme všichni, kromě Jožina, jako prasata. Pokračujeme k dalšímu zajímavému útvaru, skrytému v téhle zalesněné rokli. Je to kamenný most, něco jako naše Pravčická brána. Podle Jožina se mu říká "Hrdich most", podle nějakýho jejich předka, kterej měl v těchhle místech pole. Pod mostem rozbalujeme domácí chleba, kterej nám dala na cestu paní Hrdová a jen tak suchej si ho vychutnáváme.
Po svačině se škrábeme roklí zase nahoru, na pole Hrdových. Podle zpráv, kterých se nám dostává je už Kryštof O.K.
Trochu jsem si oddechnul, protože ráno opravdu nevypadal moc dobře. Já s dětma nasedám na poslední fůru sena a jsem docela rád, že se vezu. Po útrapách na cestě do Gerniku mě totiž docela dost bolí noha, kterou jsem si včera podvrtl a o zádech, zrasovaných z dlouhý cesty, ani nemluvim.
Na žebřiňáku naloženým senem ale rozhodně neni, na zdejších "cestách", lehký se udržet. Mam docela strach, aby Matěj s Fančou nespadli pod kola. Drží se ale dobře, a tak pokračujeme v jízdě tímhle voňavým taxíkem.
Když jsme kousek za křížkem, tyčícím se u cesty nad Helenou, slyším najednou hroznej lomoz a divný zvuky. Ohlížim se a přímo na nás, se z kopce řítí splašený koně !
Káča, dcera Hrdich, brzdící vzadu žebřiňák, trhá duchapřítomně dva stvoly kukuřice a nebojácně s nima mává nad hlavou proti letícímu, utrženému dvojspřeží. Splašenci se pravděpodobně lekli a těsně před ní to vzali z cesty doleva, přes pole s kukuřicí. Za nimi zůstal jen pás slehlé, podupané kukuřice. To už ale běží po cestě Míra, kterej byl s Filipem trochu napřed a řve na nás, ať běžíme po cestě nahoru, že se tam stalo neštěstí. Otočil se prý totiž dřív než já a viděl jak žebřiňák, tažený splašenými koňmi vylétl v zatáčce do vzduchu a padali z něj lidi. Rychle beru batoh s lékárničkou, všichni seskakujeme z vozu a běžíme nahoru.
Když přibíháme k troskám, co zbyly z vozu, slyšíme dětský brekot a naříkání mladé ženy, matky chlapečka. Žena je celá zkrvavená a její manžel jí obvazuje hlavu. Asi čtyřletý chlapec je od krve trochu míň, hlavu už má obvázanou a brečí, což je v tomhle případě dobré znamení. To žena je na tom podstatně hůř. Je evidentně v šoku a stěžuje si na bolest hlavy a potlučených nohou. Míra domlouvá s jejím manželem, že jí odneseme k vozu Hrdich, který ji odveze do Heleny, která je odsud vzdálená asi ještě 1,5 km. Děláme z rukou stoličku a neseme naříkající ženu k vozu, manžel nese dítě, které mezitím přestalo brečet. Je podivné, že od Kudrnovců, do jejichž skupiny zranění patří, nikde nikdo. Jen jeden pán, který nás míjel, shazuje batoh a běží napřed, do vsi pro pomoc.
Nakládáme ženu s dítětem na vůz, což jí po přestálém šoku dost děsí. Naštěstí tady vůz Hrdich je, protože i když je zraněná velice štíhlá, nést ji ten kilometr a půl na rukou, by trvalo podstatně dýl a byl by to pěknej záhul.
Vysazujeme je na seno a i my spěcháme napřed, abychom pomohli zařídit transport do nemocnice.
Když přibíháme k hospodě, od ostatních turistů z Kudrnovské skupiny se dozvídáme, že jejich vůdce šel shánět auto, které je odveze do Moldovy do nemocnice. Divíme se, že na takový případ není Kudrnova cestovka líp připravena, když vozí na Banát takový kvantum turistů a někteří z nich rozhodně nejsou nejmladší. Chtělo by to asi aspoň nějakýho džípa, kterej by se do nepřístupných končin ke zraněným dostal.
K hospodě přichází místní učitel a nabízí auto a doprovod manželky, která umí rumunsky. Prosíme ho, aby se manželka připravila a že auto zajišťuje Kudrnovo průvodce. Odchází pro ní domů.
Mezitím už přijíždí pan Hrdi se zraněnými. Vůdce Kudrnovců pořád nikde, auto samozřejmě taky ne.
Bereme zraněnou ženu dolů z vozu a pokládáme jí do hospody na stůl. Hospodský vytahuje led a dává jí ho do šátku, aby se s ním chladila, protože je hrozný dusno. Chlapec už nebrečí a vypadá, že bude v pořádku. Otíráme zraněné vlhkým hadrem krev a čekáme, kdy dorazí auto. To ale pořád nikde. Žena si stěžuje na děsnou bolest hlavy.
Přichází učitel s manželkou a diví se, že tady ještě není auto. Odchází sehnat ho sám a za chvíli přijíždí nějaká dodávka, ve které je na podlaze tlustý molitan, aby na něm zraněná žena mohla ležet. Pokládáme ji na ten molitan, což je super,protože sedět v normálním osobáku by v tomhle stavu rozhodně nemohla. Nastupují i její manžel a synek a taky manželka učitele a odjíždějí do nemocnice do Moldovy Novy.
Kudrnovský vedoucí, který mezitím přišel, nezařídil prakticky nic, naštěstí ale vše dopadlo tak, jak to dopadlo. Nikdo radši ani nechce domyslet, co se všechno mohlo stát.
Dáváme si v tom hicu orosenýho, točenýho Temešvára a odcházíme k Hrdim.
Ještě dlouho do noci se diskutuje, zdali všechno dobře dopadne. Pan Hrdi přichází se zprávou o tom, že chalupník, který zraněné vezl, nakonec chytil splašené koně, ale není na tom psychicky dobře, protože si přičítá vinu za neštěstí. Bohužel i takhle zasahujeme my, turisté, do poklidného života banátského lidu.
Pan Hrdi nám taky vysvětluje, proč prý se koně splašili. Jak totiž ten pán naložil ženu s dítětem na vůz, vzal si krosnu a nahodil si jí na záda, měl tam pravděpodobně ešus, nebo něco takového a ten zarachotil tak, že koně, které jejich majitel držel v té chvíli za ohlávku, se lekli, vytrhli se mu a pádili i s vozem pryč. Taky nám pan Hrdi vysvětluje, že místní koně nejsou zvyklí na křiklavé barvy, do kterých jsou většinou turisté oblečeni a proto se prý také plaší.
Na přemýšlení a diskutování je toho hodně. Spát jdeme až pozdě v noci.