Středa 13. 8. 2003
6.30 - vstávám, ostatní ještě spí. Ze hřiště je vidět vycházející slunce nad Dunajem. Začínám vařit čaj ke snídani a ostatní se pomaličku klubou z pelechu. Kolem našeho stanu a auta procházejí sedláci s kravami, jdoucími na pastvu, po cestě nahoru jedou koňské povozy, sem tam nějaký traktůrek.
Po snídani se jdeme pěšky podívat k domu Hrdových. Hned nás zvou dovnitř a vítají se s Mírou, který u nich byl před šesti lety. Míra jde pro auto a parkuje ho na dvoře.
Ačkoliv jsme po snídani, dostáváme hned jídlo, které se prostě nedá odmítnout. Paní Hrdová říká, že se před cestou (podle plánu chceme totiž dneska jít do Gerniku) musíme najíst. A tak jíme skvělý lečo, malý klobásky a vajíčka s domácím chlebem a povídáme si.
11.15 - opožděně, vyrážíme do Gerniku.
Na konci Heleny nám staví traktůrek s valníkem, na kterém se vezeme až ke křížku. Veze se na něm s námi i Fanči kolo, které bereme s sebou. Míra na svém jede zkratkou přes kukuřičné pole napřed. U křížku na nás čeká, my děkujeme za svezení a pokračujeme po svých. Kluci se střídají na Fanči kole, pak si ho bere Fanča a spolu s Mírou a Matějem na sedačce, nám mizí z dohledu. Kryštof trochu hudruje, že mu ujeli, ale slibuju mu, že potom pojede delší kus.
Jdeme po Kudrnovci slušně vyznačené, červené značce.
U salaše Garina se zjevuje Míra a spol a ten den poprvé, nám sděluje, že trochu zabloudil, čímž si cyklisté najeli nějaké kilometry navíc.
Za Garinou je prudký stoupák takže tlačíme kola nahoru, potom cyklisté opět mizí. Čekají na nás u odbočky k Turecké díře, kde se domlouváme, že tuhle známou jeskyni navštívíme až na zpáteční cestě.
Na vrcholu nad Gernikem se domlouváme, že necháme obě kola ve křoví, abysme je nemuseli tlačit do toho kopce, až půjdeme zpátky. Do Gerniku to totiž z vrcholku, za Tureckou dírou, pěkně klesá.
15.00 - přicházíme do Gerniku, kde by podle Kudrnovo průvodce měly být dvě hospody. Kolem jedný procházíme a vypadá to, že otevřená už nebyla pěkně dlouho. Druhá je na návsi a je taky zavřená. Dělá nám to dost velkou čáru přes rozpočet, protože jsme s touhle alternativou moc nepočítali a nemáme moc jídla. Kromě toho jsme v obrovským vedru vypili veškerou vodu. Naštěstí vychází z domu naproti hospodě nějaký pán a říká nám, že za chvíli otevřou, že to mají objednaný Kudrnovci na 16. hodinu, až přijde skupina lidí od Rovenska. Docela se divíme, že vesnice funguje tak, jak Kudrnovci pískají, ale na radu pána se odebíráme k nedalekému místnímu prameni. Voda, která tady vytéká do koryta je ledová a chutná skvěle. Protože je děsivý vedro a kluci pořád mluví o koupání, navrhuju jim, aby si do koryta s ledovou vodou vlezli, což za chvíli, jektajíc zuby, realizujou ( až později jsme se dozvěděli, že jsme se tímto zachovali, jako pěkný blbci a ignoranti ).
Mažeme dětem skromnou svačinu a kecáme s klukem a holkou ( studentama z Čech ), co taky přišli k prameni. Říkají nám, že se jdou podívat do jeskyně Filipova díra, ale že nemají baterky. To my naštěstí jo, tak tvoříme skupinu a lezeme do kopce nad pramenem, kde má jeskyně být. Skutečně tam je, ale neni moc velká ani zajímavá, tak brzo lezeme ven. Od jednoho místního člověka, kterej veze dřevěné sudy a dává je zatáhnout do vody, aby se do nich daly naložit švestky na cujku, se dozvídáme, že ten ledovej pramen, vytéká právě z Filipovy díry.
16.00 - vycházíme od pramene, podívat se, jestli už dorazili Kudrnovci a tím pádem otevřeli hospodu.
Kudrnovci zatím nikde, ale hospoda už je otevřená. Dáváme si pivo (10 000 Lei), děti limonády a nanuky. K jídlu nemají nic, tak kupujeme nějaký sušenky a chipsy. Protože už nás ale dost tlačí čas a cesta zpátky na Helenu je dlouhá, nezdržujeme se dlouho a mastíme zase do kopce ke kolům. Mladí studenti, se kterýma jsme se seznámili u pramene, se k nám připojují s tím, že jim ukážeme odbočku k Turecký díře. Bohužel ale v kopci ztrácíme značku a bloudíme mezi keři. Je to skoro jako bludiště, ze kterýho není cesta ven. Snažíme se projít směrem, kde tušíme kola, ale čím víc jdeme dopředu, tím víc bloudíme, až se ocitnem v místě, kde už je okolo nás jenom zeď, z těch pichlavých trnek, nebo co to je.
Je nám jasný, že jediným východiskem z týhle nečekaný situace, je vrátit se zpátky k místu, kde jsme ztratili značku a snažit se jí najít. To se nám nakonec daří, ale čas ztracenej blouděním mrzí.
Z trní na vrcholku vytahujeme dvě schovaný kola a Míra s Matějem na sedačce a Kryštof na menším kole, se vydávají dopředu.
Já s Filipem a Dáša s Fančou pokračujem po prašný cestě po svých. Po chvíli to studenti vzdávají a vrací se zpátky do Gerniku, kde jsou ubytovaný, s tim, že Tureckou díru navštíví zejtra, když jsme jim tak pěkně ukázali cestu.
Po uražení 5 km se Filip zastavuje a říká, že slyší křičet tátu. Odpovídám, že to neni možný, že už na kolech musí bejt někde u Heleny. Asi po deseti minutách na nás ale cyklistická část výpravy čeká a Míra opět sděluje, že zabloudili a najeli si navíc nějaký kilometry. Přesvědčujeme Míru, aby s klukama už napřed nejezdil, když neni schopnej udržet se na značený cestě a on souhlasí. Nicméně po asi kilometru, nacházíme na cestě šipku a nápis, že jeli napřed. Vtipkujem o tom, kdy se zase vynoří za náma a pokračujem v cestě, která už je dost únavná.
Když jsme u salaše Garina začíná se pomalu smrákat. Filip poznamenává, že zaslechl nějaký hlasy. Nechce se mi věřit, že by naši cyklisti mohli být zase někde za náma. Skutečnost mě ale přesvědčuje, že to možný je !
Když stoupáme nad Garinou do kopce, dole pod náma se objevujou jejich siluety. Čekáme na ně, já jdu pomoct Kryštofovi tlačit kolo, do docela prudkýho kopce a když se na něj podívam, je mi jasný, že toho má naprosto plný kecky.
Zpocenej Míra nám ukazuje na kopce někde v dáli, kde prý bloudili a jak se Kryštof držel při divokých sjezdech a následných výjezdech nahoru. Najeli prý navíc asi 20 km.
Ptám se Kryštofa, jestli chce s Mírou pokračovat v jízdě na kole, odpovědí mi však je jenom nepřítomné zavrtění hlavou.
Dětský kolo si bere Fanča a hrdinně vyráží za Mírou. Dáša se u něj nesměle ujišťuje, jestli dceru ještě někdy uvidíme.
Do Heleny zbývá ještě docela pěknej kus cesty a na potácejícím se Kryštofovi je vidět, že mele z posledního. Naštěstí ale je v tomhle stavu schopnej jít. Cyklisti opět zmizeli někde v dáli a my pokračujeme v nekonečný cestě.
22.00 - za absolutní tmy dorážíme ke stavení Hrdových. Čekají na nás spolu s cyklisty, kteří už tentokrát dorazili a na stole je vynikající fazolačka.
Kryštof usíná vestoje, házim si ho přes rameno jako koberec a nesu ho, špinavýho jako prase a úplně gumovýho, do auta spát. I na nás ostatních je vidět, že toho máme plný kecky. Dáša s Fančou odcházejí hned po polívce a umytí spát do auta ke klukům, my chlapi si ještě povídáme s domácíma.
01.00 - i my jdeme spát. Míra do auta k ostatním, já s Filipem do manželské postele do domu, kde nám paní Hrdová ustlala.


Celkem nachozeno: 30 km
Cyklisti: navíc najeto něco mezi 30-40 km