Neděle 24. 8. 2003
5.30 - vstáváme.
6.45 - začíná naše prodloužená v Maďarsku. Jedeme zpátky do Budapešti.
7.20 - jsme opět v Budapešti a začínáme čerpat zkušenosti, kterak se chovat v situaci, kdy se člověk ocitne bez pasu v cizí zemi. Situace je o to těžší, pokud je tou zemí třeba Maďarsko. Tak především. I v tak známé metropoli, jakou Budapešť rozhodně je, nemluvila naprostá většina lidí jinou řečí, než maďarsky. Když jsme konečně našli budovu policie a snažili se zeptat, kde leží Český konzulát, všichni na naši lámanou angličtinu jen kroutili rukou. Po asi pětiminutovém shánění se v té obrovské budově podařilo sehnat policistu, který mluvil anglicky asi zhruba jako my a na rozdíl od jiných byl ochotný nám poradit. Nakreslil nám plánek, jak se na konzulát dostat, podle kterého jsme ho skutečněm našli.
Jaké však bylo naše překvapení, když jsme zjistili, že na konzulátu není v neděli ani noha !
Dáša, která měla být v pondělí na zkoušce v Plzni se rezignovaně posadila na chodník, při pomyšlení, že tady budeme 24 hodin čekat na konzula. Naštěstí jsme objevili číslo telefonu, na které se mělo v nutných případech volat. Jak ale zavolat, když jsme neměli vyměněné forinty, v bláhové představě, že Maďarsko jenom profrčíme.
Bylo nám jasné, že jediné místo, kde můžeme vyměnit peníze, je všeobecně známé Keletiho nádraží, které naštěstí nebylo daleko.
Na nádraží byla skutečně otevřená směnárna ve které jsme si vyměnili. Nastal ale další problém. Sehnat drobný na telefon, byl v okolí nádraží naprosto neřešitelný úkol. Všichni v obchodech a bufetech, který jsme obcházeli nás měli úplně na háku. Nakonec jsme pár mincí sehnali koupí nějakýho šíleně drahýho pečiva, a tak jsme se vydali k jediný budce na mince. Když jsme se ale dovolali českému konzulovi, mince nám došly, takže jsme mu vlastně nic neřekli a mohli jsme začít nanovo.
Naštěstí nás spasil vynikající nápad, koupit si telefonní kartu. S tou se nám konečně podařilo navázat spojení s konzulem, kterej nám řekl, že si máme udělat pasový fotky a za dvě hodiny bejt na konzulátu.
Dalším problémem se tedy stala výroba fotek. Na nádraží byl sice automat, ale opět jsme neměli drobné. Když se nám je konečně známým způsobem podařilo sehnat, automat začal stávkovat a nechtěl fotit. To už před ním stála slušná fronta, zřejmě podobně okradených, lidí a všichni ve svých mateřštinách svorně nadávali.
Fotky jsme nakonec z automatu dostali, konzul byl na konzulátu a vystavil Jelínkovcům náhradní pasy, a tak jsme mohli opět vyrazit k domovu.
11.25 - vyrážíme z Budapešti. Bohužel jsme netrefili správnou dálnici, takže jedeme po normálních silnicích.
13.30 - stavíme u Dunaje, vaříme oběd a koupeme se. Hlídky hlídají auto.
14.30 - najedeni a vykoupání pokračujeme na Gyor.
15.25 - za Gyorem konečně narážíme na ztracenou dálnici.
16.30 - jsme na Slovensku.
17.30 - vjíždíme do Bratislavy.
18.10 - přijíždíme k celnicí v Kútech.
18.45 - jsme v ČR !
02.30 - konečně doma v Lokti !


K O N E C !