Čtvrtek 21. 8. 2003
7.15 - opět nás budí slunečný den, vstáváme a vaříme snídani. Za chvíli jde kolem nějaká paní, chvilku máme strach, že nám vynadá, že jí stojíme na poli, ale usmívá se a dává se s náma do řeči. Nabízím jí kafe, ale nechce. Za chvíli někam zmizí a přináší nám švestky a papriky. Děkujeme jí a ona pak odchází za svojí prací.
Po snídani vyrážíme do Sopotu Nou, kde máme sraz s Jožinem.
9.30 - přijíždíme do Sopotu Nou, který mě osobně dost překvapuje. Podle průvodce je to správní obec pro danou oblast, ale když se po vsi, čítající asi 20 baráků rozhlížíme a vidíme končící silnici, připadáme si spíš jako na konci světa. Nicméně parkujeme u kostela a jdem se projít. Procházíme kolem nádherný vodenice na kuřích nožkách, kde si nějaká paní mele mouku a když jdeme nahoru k silnici, míjíme policejní stanici. Hned za ní je Magazin mixt a to se nám hodí, protože v něm můžeme počkat až přijede Jožin. Obchod je ale zavřenej na mříž. Stojíme chvíli před ním a z protějšího baráku nám něco říká paní, která právě krmí malý vepříky. Vyklube se z ní prodavačka z toho krámu a jde nám odemknout.
Když kvůli nám přerušila práci, je potřeba jí udělat aspoň nějakej kšeft, což nebude jednoduchý, protože sortiment zdejšího zboží čítá zhruba tak 20 položek. Kupuju skoro všechno, co tam mají: pivo, limonády pro děti, žvejkačky a čokoládu, zkoušíme taky jedinej druh sušenek. Paní je velice milá, tak jí prosim, jestli bych si tady moh nabít mobil.
Ukazuje mi zásuvku, tak tam strkam nabíječku a nabíjim. Abych jí udělal radost, přemlouvam Filipa, aby si dal se mnou frťana. Nakonec to nedalo tolik práce, objednávam dva decáky palenice Bihor a ještě jedno pivo. Platim za to neuvěřitelných 26 000 Lei, což je v roce 2003 v přepočtu asi 20 Kč.
Ostatní odcházejí k autu, já ještě čekam na nabití baterky a zapisuju deník. Najednou vidim skrz výlohu bílý Aro Hrdových. Vybíham ven a mávam na něj. Aro zastavuje, tak si beru věci a běžim k němu. Uvnitř je za volantem Dófa, vedle Jožin a ještě nějaká holka. Říkam jim, že jsme zaparkovaný u kostela, tak tam jedem. Všichni se srdečně zdravíme a popichujem Jožina, ať si dá věci do Volkswagenu, když jede s náma. Vylejzá z něj ale, že mu pas neudělali, protože má propadlou občanku a nejdřív si musí zařídit tohle.
Pak vykládá z Ara pytel kukuřičné mouky na mamaligu a fazole, který nám posílá paní Hrdová.
Protože chceme jít aspoň kus kolem řeky Něry a podívat se na Lacul Dracului, ptáme se Jožina, kudy se tam dostanem. Říká nám, že máme jet za nima a kousek za vsí, kde odbočuje cesta podél řeky, staví. Ukazuje nám, kudy máme jet a jak jít dál, pak se definitivně loučíme a oni odjíždějí Arem zpátky na Helenu.
Autem jedeme po tý polní cestě, až k nějakýmu baráku. Kolem Něry je k vidění docela dost turistů, jezdí sem kempovat a procházet se nejenom Češi, ale i Rumuni.
Autem už se dál pokračovat nedá a tak stavíme u nějakýho baráku. Vychází z něj akorát nějakej chlápek ve skvělých opinčích ( jsou to historické boty z kravské kůže, kterou v moderní době nahrazuje stará pneumatika - viz fotka ). Ptáme se ho, jestli můžeme na jeho louce zaparkovat. Kejvá, že mu to vůbec nevadí a zve nás k sobě do domu. Jdeme teda s ním, u studny nám dává krásně studenou vodu a zve nás dovnitř. Vysvětluje nám něco v tom smyslu, že je nemocnej a že si musí kupovat léky v cizině, pročež shání Eura. Protože stejně potřebujem vyměnit peníze, měníme je u něj. Vzhledem k tomu v jaký jsme pustině, se nám to zdá bezpečný a nemyslíme si, že by nás chtěl napálit.
Po vyvekslování peněz se s nim ještě domlouváme, jestli by nám neudělali echt rumunský jídlo, až se vrátíme z Laculu, že to samozřejmě zaplatíme. Souhlasí, a ptá se nás, jestli tam může bejt brynza, vajíčka a maso a my, po vyhledání nějkterých neznámých slov ve slovníku, nadšeně kejváme, že jako jo.
Dáša se rozhoduje, že s náma nepůjde, ale bude se pod stromama u řeky učit na zkoušku, kterou má dělat ihned po našem příjezdu. Děti chtějí zůstat s ní, což je v daný chvíli docela výhodný, protože budeme u Laculu rychleji a budeme mít větší časovou rezervu pro návrat domů. Necháváme je teda u auta a my chlapi vyrážíme po blbě značený cestě k tomu Čertovo jezírku.
Cesta na Lacul vede pořád kolem Něry, ale nevíme, kde přesně k němu odbočit, protože podle mapy je kousek od ní, v lese. Ptáme se kempujících Rumunů, ty nám ukazujou do lesa, takže to nakonec nacházíme. Je to malinký jezírko ve skále, s krásně modrou vodou a dost velkým bordelem okolo.
Fotíme si to a pomalu se chystáme na cestu zpátky. Rozhodujem se, že půjdem po opačný straně řeky a přecházíme jeden z visutých mostů, který jsou na všech fotkách Něry na internetu. Je jich tam hodně a na první pohled vůbec nevypadaj, že by měly udržet člověka. S náma naštěstí neprdly !
Vracíme se k autu, kde je i našprtaná Dáša s dětma a náš rumunskej kamarád na nás kejvá, že za chvíli bude oběd. Jdeme za nim, on spouští kýbl do studně a dává nám pít. Jdeme k nim do parádního pokoje, kde už je pěkně prostřeno. Každej má na talíři maso, praženou brynzu a vajíčka, na společným talíři je vařená i pečená mamaliga a okurkovej salát. Znovu pijeme vodu a pan domácí jde ke studni pro další kýbl.
Dětem brynza moc nejede, ale nám jo. Celej oběd je hrozně sytej, člověk toho sní s mamaligou jenom trochu a hned je narvanej. Protože je to i dost slaný zase to zapíjíme vodou. Vypít 2 kýble vody, tomu se říká žízeň !
Platíme novýmu kamarádovi za oběd, nasedáme do auta a pomalu odjíždíme.
Naše putování po Banátu pomalu končí, čeká nás už jenom cesta domů.
Jedeme přes zajímavý hornický město Anina do Resity, kde stavíme, procházíme se po náměstí a pak si jdeme prohlídnout starý párovky do venkovního muzea. Je jich tam fakt hodně !
Už za tmy opouštíme Resitu a pomalu hledáme místo na spaní.
Děti už spí v sedě, když stavíme v poli a uléháme, asi 50 km od Temešváru.