Tak jsme zhruba čtrnáct dní doma, z naší cesty po rumunském Banátu a za sebe mohu prohlásit, že se mi po tomhle krásném kraji, ale především po lidech, které jsme tam potkali moc stýská. Nejradši bych se sbalil a vyrazil tam znovu.
Důvodem proč jsem se rozhodl vyrazit s rodinou do Rumunska byla má loňská dovolená v Maramureši, s partou cyklistických nadšenců, nazvaná Romania bike 2002, která mě nadchla a udělala ze mě fanouška téhle krásné země. Nic nedbajíc řečí blbců, kteří sedí doma na zadku a posmívají se "rumunským cikánům", jsme s Mírou naplánovali cestu tak, aby se jí mohly zúčastnit i jedna žena a tři děti.
Myslím, že zažily a viděly něco, co už tady za pár let nebude a pokud ano, tak v úplně jiné podobě.
Důležité pro nás tentokrát nebylo vidět co nejvíc, ale především mluvit s lidmi a dýchat atmosféru. Za to, že se nám to snad povedlo patří dík především rodině Hrdových ze Svaté Heleny, kterým bych chtěl tímto způsobem ještě jednou moc a moc poděkovat.
Deník, který jsem si psal, je na těchto stránkách předělán do elektronické podoby hlavně proto, abychom za pár let nezapomněli, kde jsme byli a jak to tam vypadalo. Protože mi šlo především o obsah ( možná jsem byl spíš líný vymýšlet něco nového ), napasoval jsem tyhle stránky do " kabátku " ušitého už vloni pro Romania bike 2002.

6. 9. 2003
HAPPY